JAN LASLOP OPOUŠTÍ MFK VÍTKOVICE

vloženo 30.12.2021

Bývalý vítkovický brankář, trenér i šéftrenér mládeže svou kariéru s druhým neslavnějším ostravským klubem spojil hned několikrát a v uplynulém období se významně podílel na udržení trenérské základny pod značkou MFK Vítkovice. Nyní však v klubu končí na vlastní žádost. Pojďme si kariéru Jana Laslopa připomenout rozhovorem.

MOCKRÁT DĚKUJEME ZA DLOUHÉ ROKY DOBŘE ODVEDENÉ PRÁCE A PŘEJEME HODNĚ ŠTĚSTÍ A ZDRAVÍ DO DALŠÍCH LET

Vzpomínání s Janem Laslopem v roce 2019:

JAN LASLOP VZPOMÍNÁ: OSAMOSTATNĚNÍ SE OD KARVINÉ JSME PŘIVÍTALI 
U A-týmu dlouho nevydržel, přesto je Jan Laslop z nejznámějších vítkovických trenérů, protože mu pod rukama prošla řada talentů. Jak vzpomíná na své začátky, fúzi s Karvinou a proč se raději přesunul k trénování mládeže? To vše v našem rozhovoru.

„Chytal jsem druhou ligu v Havířově, který tehdy trénoval pan Dunaj. Pak ovšem odešel do Vítkovic zachránit sestupem ohrožené Vítkovice, a po půl roce mi nabídl možnost přestupu. Vítkovice byly považovány za výborný mančaft se skvělým zázemím. Byl to zase krůček vpřed. Obzvlášť v té době totiž bylo těžké se do nejvyšší soutěže dostat, neboť už druhá liga byla velmi kvalitní. Přeci jen době totalitního režimu všichni hráči zůstávali tady a neměli možnost se dostat někam ven. Utvořili jsem tak brankářskou dvojici s Pavolem Švantnerem. Nebylo to jednoduché, leč trenér Dunaj přivedl ještě další hráče a my jsme splnili to, co bylo potřeba a nejvyšší soutěž pro Vítkovice zachránili,“ připomíná si začátky na Městském stadionu Jan Laslop.

„Největším zážitkem byl zápas na Slovanu Bratislava, kdy domácí potřebovali vyhrát, aby získali titul před Spartou. Hrálo se ještě na starém Tehelném poli, stadion byl nabitý k prasknutí, přes 50 tisíc diváků. Vůbec si nepřipouštěli, že by nemohli být mistrem a byli připraveni na oslavy. Ta atmosféra byla neskutečná, na okamžik, kdy jsme přicházeli z tunelu ve spod na hřiště, to nejde zapomenout. To byl hukot. Překvapení se ale nekonalo a porazili nás, měli tehdy výborný kádr. Ovšem chytat před takovou kulisou, to jsem si pak jen říkal, jaké to musí být třeba někde v zahraničí před devadesáti tisíci. Byť jsme prohráli, tak na to vzpomínám velmi rád.“

„V dobrém vzpomínám na celé ty tři roky tady. Byli jsme dobrá parta. Potom ke konci už to bylo horší. Fabrika nás nemohla tolik podpořit a sponzoři se sháněli všude možně. Hráči odcházeli, nepřicházela za ně adekvátní náhrada a navíc jsme se nepotkali ani s formou. Nejhorší byl sestup a spojení s Karvinou, to pro nás Vítkovičáky nic veselého nebylo. Byl jsem ještě aktivním hráčem, takže jsem musel dojíždět do Karviné. Jako hráči jsme se tomu bohužel museli přizpůsobit. Přeci jen nás to živilo. Když však začaly přicházet signály, že by se Vítkovice měly osamostatnit, my Ostraváci jsme to přivítali. Naštěstí se to podařilo a mohli jsme se opět vrátit domů.“

„Já sám jsem se už však začal věnovat trenéřině na postu trenéra brankářů. Po Karviné jsme tzv. zdědili třetí ligu a cílem bylo postoupit do druhé ligy, ale po podzimu jsme na tom byli hodně špatně. V zimě přišla na řadu výměna trenérů a byl jsem osloven, abych dělal asistenta panu Pindorovi. Společně se nám podařilo neskutečným způsobem projet jarní částí až ke kýženému postupu.“

„První rok v druhé lize jsme si vedli dobře, ale na jaře jsme byli s Jardou Pindorem odvoláni, byť jsme byli okolo sedmého místa a měli dost bodů. Důvodem ovšem byl neuspokojivý herní projev v domácích zápasech, což jsme moc nechápali. Přesto jsem nadále chodil trénovat brankáře. Tehdy se to však ve mě zlomilo a už jsem se k mužům nikdy netlačil. Byť platově bych na tom byl lépe, tak ta nejistota, že vás kdykoliv mohou odvolat, přestože to není vaše vina… to není nic pro mě. Raději jsem zůstal u poctivé práce s mládeží.“

Jan Laslop nejprve působil u budoucích nadějí Vítkovic a za svou práci získal i několik ocenění, například v roce 2008 obdržel cenu pro trenéry žáků v rámci UEFA Grassroots programu. „Pro každého trenéra je pocta, když si někdo jeho kvalitní práce povšimne. Je to ocenění jeho práce a pobídkou do další činnosti.“

 Cesta dnes již šedesátiletého trenéra ovšem před deseti lety vedla do Karviné. „Když už se ve Vítkovicích smrákalo, dostal jsem nabídku z Karviné. Tehdy byl problém s penězi, což bylo těžké nejen pro mě, ale pro všechny v klubu. Odcházel jsem od mužstva U15, které vedlo tabulku o tuším pět bodů. Byl to v té době obrovský úspěch, Olomouc, Baník, Brno… s nikým jsme na podzim neprohráli. Hodně se to ve mě bilo, ale byl jsem pár měsíců bez výplaty, a v tom přišel pan Wolf a chtěl, abych ihned šel. Podmínky byly daleko lepší, byť jsem musel dojíždět. Kdyby to tehdy fungovalo alespoň trošku lépe, tak jsem neodešel, leč měl jsem rodinu a tu musí člověk živit. Za pár měsíců byl ve Vítkovicích konec", vzpomíná na těžké období před koncem fotbalového FC.

Co bylo dál? „V Karviné jsem byl šest let a poté se přesunul do Třince, který mi dal solidní nabídku. Tam jsem byl dva roky, poté jsem se však už vrátil domů do Vítkovic. Mám na starosti kluky už od šesté třídy, takže vidím, jak dorůstají a jak jim to jde a když potom vidím, jak ten klučina naskočí ať už tady ve Vítkovicích nebo jinde a daří se mu, tak jim moc držím palce, protože jsem je zažil a vím jací jsou. Obzvlášť to přeji těm poctivým.“

„Ono se to vždy láme v nějakých sedmnácti osmnácti letech, kdy ti talenti tomu třeba nedají tolik, kolik by měli, a naopak ti drobnější, co jsou odstrkováni a jsou zvyklí pilně pracovat, tak ti fyzicky vyspějí a jsou najednou lepší než ti, co dominovali v žácích. Proto klukům říkám, ať nehážou flintu do žita, rozhodovat se bude až v dorosteneckém věku, tam se ukáže, kdo na co ve skutečnosti má.“

Rukama zkušeného trenéra prošla řada dnes již skvělých hráčů. Jedním z těch nejslavnějších je ovšem Tomáš Vaclík. „Každého trenéra zahřeje u srdíčka, když vidí, jak je některý z jeho svěřenců takto úspěšný. Když ho vidím, tak se ke mně i veřejně hlásí. A těch jmen je určitě více - Ondra Kušnír, Pavel Malcharek, Kuba Fulnek, Tomáš Grigar...a řada dalších. Být jedním z lidí, co těm hráčům pomohli, aby se někam dostali, je pro mě velkým oceněním.“

Mladým fotbalovým nadějím se Jan Laslop věnuje již přes dvacet let, co se za tu dobu změnilo? „Oproti dřívějšku je to složitější. Asi je to klišé, leč dříve jsme přišli domů, hodili tašku do kouta a šli hrát fotbal před barák. To těm klukům nyní vyloženě chybí. Na tréninku se jim musíte snažit vštípit věci, které by už tehdy měli automaticky zažité. Je třeba se více vracet k základům. Navíc v dnešní době je velké množství dalších lákadel, dříve kluci žili fotbalem a trávili každou volnou chvíli s míčem. Teď je to už jinak.“

Přesto na fotbal nedá dopustit. „Pořád mě baví, jinak bych ho nedělal. Byť občas by s tím člověk nejraději sekl, ale to jsou jen takové pomíjivé chvilky, když se nedaří. Chtěl bych u fotbalu vydržet co nejdéle. Pokud budu mít stále co předávat, tak u něj zůstanu.“
„Byť jsem s fotbalem začínal v Baníku a do Vítkovic jsem se dostal až na sklonku aktivní kariéry, tak za ty roky, co jsem tu s mládeží zažil, jsou již mou srdeční záležitostí a nedám na ně dopustit.“

A co by si ještě Jan Laslop chtěl ve fotbale splnit? „Rád bych viděl další úspěšné kluky v nároďáku, lize i evropských pohárech, abych si mohl u televize říct, že jsem je trénoval.“